Lesy nestojí o zákony, které se mezi sebou perou

Pozměňovací návrhy G.5 a H.1.2. („lesní zákon vůči zákonu o ochraně přírody a krajiny”), které mění lesní zákon č. 289/1995 Sb. a zákon o ochraně přírody č. 114/92 Sb.

Je zákon lesa přírodním zákonem? Je i není. Lesní zákon se v některých případech „pere” se zákonem o ochraně přírody a krajiny. Důsledkem jsou pouze spory. Tento pozměňovací návrh se jim snaží vyhnout a sladit lesní zákon se zákonem o ochraně přírody a naopak. Pokud podpoříte tento pozměňovací návrh svým hlasem, bude lesní zákon i zákonem přírody. A tak to má být.

Vlastníci lesů mají podle současného znění zákona povinnost zasahovat proti škůdcům. V hospodářských lesích, které mají ekologickou, společenskou ale i hospodářskou funkci, to dosud dávalo smysl, byť s postupně se oteplujícím klimatem přestává mít na řadě míst technický „boj s broukem” smys. Produkce dřeva v hospodářských lesích bude nicméně i v budoucnu jednou z jejich priorit. Ale lesy v chráněných územích? Jejich posláním může být třeba vytvořit místo, kde bude panovat samotná příroda. Vědecky řečeno, chrání se tam samovolný vývoj porostů. Pak ale zasahování nedává smysl. Naopak se může zničit během chvíle to, co příroda tvořila desetiletí. Tyto pozměňovací návrhy chtějí vlastně jediné - aby se zákon o lesích se zákonem o ochraně přírody lidově řečeno „nepraly”. Nebude tak docházet ke sporům mezi státní správou ochrany přírody a státní správou lesů či neustálým sporům, které musí řešit Česká inspekce životního prostředí.
Cílem doplnění odstavce v § 32 lesního zákona je uvést v soulad zákon o lesích se zákonem o ochraně přírody a managementem některých zvláště chráněných území. Stávající znění zákona o lesích formuluje absolutní povinnost zasahovat proti škůdcům. To je většinou vhodné v hospodářských lesích, ale v některých zvláště chráněných územích, kde je cílem ochrany samovolný vývoj porostů, je taková povinnost v přímém rozporu s posláním těchto území. U zvláště chráněných území jako jsou zejména národní přírodní rezervace, přírodní rezervace případně části chráněných území, ve kterých plán péče stanovuje ponechání samovolnému vývoji, je často řešení této kolize administrativně komplikované. V praxi pak dochází k četným kontroverzím mezi státní správou ochrany přírody a státní správou lesů. Dochází ale i k chybám těchto správních orgánů a někdy i rozporuplným rozhodnutím České inspekce životního prostředí. Další častá nedorozumění jsou důsledkem skutečnosti, že ponechání samovolnému vývoji není definováno v zákoně na ochranu přírody. Pozměňovací návrh tam definici doplňuje.