• Alt
Jak nechat smrkové monokultury zdivočet? Chce to sílu, čas a motivaci. Své o tom ví Pavel Štorch, který pečuje se svým strýčkem o les nedaleko Radomyšle. Už čtvrtým rokem do něj zve dobrovolníky z Hnutí DUHA, kteří mu pomáhají v rámci Týdne pro les a divočinu proměnit chřadnoucí smrkový les v odolný les smíšený. Před šesti roky vysázené semenáčky jim dnes přerůstají přes hlavu, jak se derou k světu. Letos poprvé si můžete vychutnat také babí léto na víkendové akci pro les a divočinu v Kaleticích, stačí se jen přihlásit.
 
Pavle, jak jsi přišel k lesu, nebo les přišel k tobě?

Vidím tři cesty. První: v mých šesti letech má rodina zrestituovala statek, jehož součástí je i přibližně dvacet pět hektarů lesa, kde jsem odmalička pomáhal. Kloučka baví věci jako mačeta, traktor, padající stromy… Druhá: vyrostl jsem v Ústí nad Labem, industriálním městě s krásnými a divokými listnatými lesy v prudkých svazích všude kolem. Hodně jsme tam chodili na procházky s rodinou, později už jsem chodil sám. Třetí: na konci puberty jsem se přes Hnutí DUHA dostal k lesní kampani na Šumavě a rysím hlídkám v Beskydech. Les mého dědy dnes patří strýci. Dokážeme se shodnout na tom, jak se o les starat, a tak mu pomáhám.

Jak si můžeme váš les představit?

Je to lesík v jihočeské zemědělské krajině, žádná chráněná oblast. Nenápadné návrší uprostřed polí. Většina starých stromů jsou smrky, trochu modřínu a více borovice – klasická monokultura, výjimečně mladší dub nebo buk, občas dokonce jilm, bříza, topol, jasan… Jenže je tu sucho a skála pod zemí. Smrky tedy většinou nemají silné kmeny, mnoho jich připomíná jakési tyče. Na takovém stanovišti smrky po suchu ve velkém napadá kůrovec, takže tu máme i mnoho různě starých holin po těžbě. Občas mám dojem, že problémy českých lesů jsou u nás až učebnicově vidět v malém měřítku. Sázíme důsledně jen listnáče jako dub, buk, habr, lípu a na holinách necháváme růst i jeřáby, břízy či vrby.

O váš les jste se rozhodli pečovat přírodně šetrným způsobem, dokonce jste letos v říjnu získali lesní certifikaci FSC. Co vás k tomu motivovalo?

Jedním z důvodů byl “selský rozum”. Smrkům se na našem stanovišti zcela evidentně nedaří. Když vidím, jak tenké jsou jejich kmeny po sto letech růstu, nedává to ekonomický smysl je sem sázet znovu. Navíc půda pod jehličnany očividně “trpí” jejich na minerály chudým opadem jehličí. Motivaci zásadně pomohly dávné kontakty přes mé aktivity v Duze k ekologickým lesníkům, jako je Vasil Hutník, nebo exkurze do zahraničí. Tyto zkušenosti ukazují, že hospodaření s důrazem na listnáče je sice náročnější, ale může dávat kromě ekologického i ekonomický smysl. V poslední době nás také velice motivuje, když vidíme, jakou radost dělá našim pomocníkům z celé republiky ekologické hospodaření v lese, ke kterému přispěli vlastní prací.
Pavel Štorch (*1984) spravuje rodinný les „Na Borkách“ západně od Radomyšle. Od sedmnácti let je dobrovolníkem Hnutí Duha a dnes sám v rámci Týdne pro les a divočinu dobrovolníky koordinuje. Ti mu pomáhají proměnit smrkové monokultury v rozmanitý divoký les. Díky skupinové certifikaci malých vlastníků získal jeho lesní pozemek jako vůbec první v jihočeském kraji letos v říjnu certifikát ekologického lesnictví FSC, což je něco jako značka BIO u potravin pro výrobky ze dřeva. Mimoto Pavel vystudoval lesnictví a germanistiku a vyučuje zeměpis, biologii a německý jazyk na gymnáziu.

 
Když jsi zmínil pomocníky, už čtvrtým rokem se k tobě v létě připojují dobrovolníci Hnutí DUHA v rámci Týdne pro les a divočinu. S čím ti pomáhají?

Hlavní pomoc je s takzvaným “vyžínáním”, kdy mačetou vysekáváme mladé stromky například z ostružinového houští; dále stavíme a opravujeme oplocení proti zvěři a označujeme a chráníme stromky, které se přirozeně vysemenily. Také vysazujeme a pečujeme o alej starých odrůd ovocných stromů. Pomoc dobrovolníků je zcela zásadní, protože ruční vyžínání je výrazně náročnější než obvyklé vyžínání motorovým křovinořezem. Má to ale svůj smysl – při ruční práci si šikovný člověk všimne i malinkého, právě rašícího jeřábu či dubu, takže obnova lesa více využívá přírodních sil.
V prvním listopadovém víkendu připravujete v Kaleticích s Hnutí DUHA podobnou akci.

Ano, ale náplň práce bude jiná než na letní akci. Nepůjde hlavně o vyžínání, ale o výsadbu nových sazenic listnáčů. Protože v našem lese není dostatek starých listnatých stromů, musíme sázet stromky, které koupíme ve školkách. To se dá jen v době takzvaného vegetačního klidu, tedy později na podzim a časně na jaře. Letos bylo v suchém létě těžeb bohužel opravdu mnoho, proto máme hodně práce a zdaleka ne všechny holiny jsou oplocené. Práce je více než dost. Kdo byste chtěl náš les poznat přímo přes vlastní ruce, budeme se těšit na vaši přihlášku.
Alt

Foto © Gabriela Babulíková

Stromky zasazené před šesti roky už dorostly do pořádné výšky.
 

Jak nakládáte s kůrovcem?

Téměř osm let jsem pracoval na Správě Národního parku Bavorský les, který sousedí s Národním parkem Šumava. Národní parky jsou velkoplošná divočina a slouží ochraně přírody. Les jako ten náš slouží produkci dřeva se zachováním ekologického významu lesa. Několikrát se mi stalo, že jsem odložil motorovou pilu, se kterou jsem kácel u Strakonic kůrovcem napadené stromy, a jel jsem na Šumavu na exkurze lidem vyprávět o významu kůrovce pro vývoj přírody v horských smrkových lesích. V hospodářských lesích vlastníci musí kůrovcem napadené stromy kácet, kdyby je nechali být nebo proti kůrovci nezasahovali dostatečně rychle, vznikly by gigantické holoseče, které nyní vidíme například v Nízkém Jeseníku. Ty se obtížněji zalesňují, protože zde chybí například stín. Ale jinak je kůrovcová “kalamita” vlastně dobrá věc: učí nás lesníky, že nejsme všemocní a ukazuje, že jednoduché smrkové hospodářství je slepá ulička.

S jakými úskalími se může soukromý vlastník lesa setkat, kdyby se rozhodl vydat ve vašich stopách?

Hlavní úskalí je společné pro jakékoliv venkovské zemědělské sny – že se člověk “udře” a dojdou mu peníze. Je to neustálé poměřování vlastních ideálů a sil. Přeměnu lesa jehličnatého na smíšený velice komplikují vysoké stavy srnčí zvěře, které chutná právě to, čeho je v našem lese málo – tedy listnáče. Velké plochy proto musíme oplocovat. Tím, že nepoužíváme biocidy proti plevelu a buřeni, což je v lesnictví jinak zcela běžné, vyžaduje starost o les více ruční práce. Ta je náročná a drahá. V ČR velmi chybí struktura organizace velmi malých vlastníků lesů do “spolků selských vlastníků”, jak je to obvyklé v Německu či Švýcarsku. Společně organizují například odvoz dřeva, jeho prodej, půjčování techniky, pořádají školení, jednají s myslivci… Pro příklad: pokud neuděláte dost velkou těžbu v lese, abyste naplnili celý náklaďák, je obtížné zorganizovat odvoz dřeva. Pokud kamion u několika vlastníků nabere několik kmenů, jede na pilu plný a je to výhodné.

Nemáš chuť iniciovat podobnou výpomoc s vlastníky okolních lesů sám za sebe?

To je můj sen, ale kolektivizace zemědělství tady trochu zpřetrhala vazby. Vyrostl jsem v Ústí nad Labem, kam se má rodina dostala po padesátých letech. Vlastníky lesů v okolí Radomyšle osobně neznám. Strejda, který tam žije, se v roce 1995 vrátil z emigrace ve Švýcarsku, takže ani on s nimi “nechodí na pivo”.  Asi by to šlo, ale momentálně je to nad mé organizační síly. Máme velkou výhodu, že nám přes známost pomáhá jeden větší vlastník z okolí a nějakou vlastní techniku také máme.

V čem je naopak tento způsob pro les a jeho majitele přínosný?

Jsem přesvědčen, že by se biocidy v krajině neměly používat plošně, jako se to děje na polích i v soukromých zahradách. Pokud je používáme i v lesnictví, není v krajině rozsáhlé “útočiště” pro postižené organismy. Vědci s tím spojují dramatický úbytek hmyzu, na který jsou navázáni například ptáci. Půda listnatých a smíšených lesů si lépe zachovává živiny a vsakuje vodu. Majitel z toho může mít dobrý pocit. Vše v lesnictví je běh na dlouhou trať. První úspěchy jsou vidět tak za pět let. Z přeměny lesa z monokultury na listnatý budou profitovat až další generace. Například duby, které nyní sázíme, bude někdo na luxusní regionální dřevo na nábytek či parkety moci pokácet za sto padesát let.

Naučil tě za ty roky les něco důležitého?

Není nad to pozorovat, přemýšlet a srovnávat, jaké byly mé představy a jak to řeší příroda. A z toho se učit novému. Ale největší poučení shrnuje přísloví: Všechno dobré potřebuje svůj čas.
 
Rozhovor vedla Ester Dobiášová