Často kladené otázky

Jaromír Bláha je expert Hnutí DUHA na ochranu lesů, zakladatel  jeho lesního programu. První významné zkušenosti aktivního  občanství získával jako student veterinárního lékařství už v ce lostátním vysokoškolském stávkovém výboru na přelomu let  1989–1990. Od slovenské Nadácie Zelená nádej dostal středo evropskou Cenu za lesoochranářský čin roku, dále získal Haas-Lechnerovu cenu v Německu, v roce 2014 převzal prestižní ev ropskou cenu nadace EuroNatur udělenou Hnutí DUHA za budo vání zelených a mírových mostů v Evropě při ochraně Národní ho parku Šumava, v roce 2016 získal Cenu Josefa Vavrouška.

Alt
Za text děkujeme časopisu Bedrník (www.e-bedrnik.cz)


Jak se z vystudovaného veterináře stal znalec a aktivista v oblasti ochrany lesů?  Kdy, v jaké situaci, třeba v dětství, dospívání, jste si prvně uvědomil, jak důležitý pro vás osobně je les? 

Já v lese vyrostl, do svých šesti let jsem bydlel na hájovně mezi lesníky a myslivci. Neznal jsem jiné děti, ale les.  Zvířata divoká i domácí jsem miloval  a obdivoval, a tak jsem si říkal, že jako  veterinář jim dokážu nejlépe pomáhat. To bylo trochu naivní. Pak jsem přicházel na to, že pro lidi řídící velkochovy nemá  zvíře většinou jinou než ekonomickou hodnotu a divokým zvířatům pomůžeme nejlépe ochranou přírody. Teď už vidím jako důležitý ten les víc než jednotlivá zvířata. 

Založil jste program Lesy v Hnutí DUHA. Proč?

V Hnutí DUHA jsem nejdříve jako dobrovolník pomáhal v kampani za ochranu tropických pralesů. V tom ale měla smysl jedině osvěta, apely na bojkot firem, které se podílely na ničení pralesů, a k nějakému zodpovědnému spotřebitelskému  chování – že si nemusíme kupovat nábytek z tropického dřeva, výrobky z tropic kých plodin pěstovaných na úkor pralesů. Představitelé tropických zemí často říkali, abychom si zametli nejdřív před vlastním prahem, ať jim do toho nemluvíme, když u nás jsme si pralesy už dávno zničili. Tenhle názor nesdílím, ale stejně jsme si postupně uvědomili, že naše lesy tu pomoc potřebují a naše práce tady doma může mít větší dopad. 

Filmový dokument Divočina bez hranic  na vás prozrazuje, že jste na první pohled  nenápadný muž v oblečení splývajícím  s lesním prostředím, ovšem s hlubokým  vhledem do tajů lesa a přírody a zároveň  schopností kultivovaného vyjadřování.  Řekněte, prosím, ještě něco víc o sobě.

Děkuji za kompliment. Ty taje lesů a přírody se neustále otevírají a vedou mne dál. Nové a nové poznatky, které nám přináší věda, prohlubující se prožitky přírody a poznání zprostředkované duchovními učiteli (různých vyznání) či  mystiky přírodních národů se mi postupně víc a víc propojují.
 

Alt

Čím je jedinečná Šumava? Proč jste si ji za miloval?

Na Šumavě máme na samotě v lese chalupu a jako děti jsme tam trávili vel kou část zimních i letních prázdnin i ně jaké víkendy. To území je unikátní především potenciálem pro obnovu a uchování divoké přírody – je to velká a stále ještě málo urbanizovaná oblast. Je tu ale strašně velký tlak na další a další zástavbu, takže kdo ví, jak dlouho si tenhle potenciál zachová. Ostatně proto tu máme náš největší národní park. Najdeme tu světově jedinečné komplexy rašelinišť, rašelinných a podmáčených lesů, horských smrčin a zbytků pralesů, mezi nimiž jsou člověkem více, či méně pozměněné lesy. Polovina rozlohy národního parku jsou nicméně přírodní, člověkem málo narušené ekosystémy. Žije tu jediná samostatně životaschopná populace tetřeva hlušce v ČR, rys ostrovid, vrátili se sem vlci a další ohrožení živočichové a zejména na rašeliništích najdeme mimořádně vzácné druhy hmyzu. 

Co je Trojmezenský prales?

Největší a nejdochovalejší horský smrkový prales v naší republice.

Jsou podobná místa i jinde v Česku a na Slovensku?

O něco menší a více narušený je prales nad Bílou Opavou v Jeseníkách a další významnější zbytky horských smrkových pralesů najdeme v NP Krkonoše. Na Slovensku se pralesů zachovalo více, ale v karpatské oblasti mají jiný charakter.

Patřil jste mezi organizátory občanské neposlušnosti na Šumavě. Proč jste zvolili k záchraně Trojmezenského pralesa právě nenásilné blokády? Zafungovaly? Zopakoval byste to? V jaké situaci? Jakou to pro vás představuje životní zkušenost?

Ministr Miloš Kužvart tehdy v roce 1999 rozhodl, že se kvůli kůrovci bude kácet i v nejpřísněji chráněných prvních zónách, včetně těch zbytků pralesů. Použili jsme všechny právní i ostatní prostředky, abychom tomu zabránili. Stejně tak se snažili i vědci, ale bezvýsledně. Hrozilo jak zničení těch posledních málo dotčených lesů, tak i opodstatnění existence národního parku, který má právě chránit nerušený vývoj přírody. Tehdy skupina vědců a odborníků vyzvala veřejnost k občanské neposlušnosti, byla to poslední možnost. My jsme pak zorganizovali nenásilnou blokádu kácení Trojmezenského pralesa, která nakonec byla úspěšná. Později jsme v podobné krajní situaci, kdy už nešlo dělat nic jiného, zorganizovali ještě dvě další blokády – v roce 2003 u pramenů Vltavy a v roce 2011 v oblasti Ptačího potoka. Blokády sehrály zásadní roli, staly se milníky ve vývoji ochrany šumavského národního parku, nezastavily jen kácení v cenných lokalitách. Po první blokádě jsme vyjednali s ministrem Kužvartem pozvání mise expertů IUCN (Mezinárodní unie ochrany přírody), která pak doporučila okamžitě zvětšit a scelit rozkouskovanou první zónu do větších celků na nejméně 30 % rozlohy parku a dále ji do roku 2030 rozšiřovat na nejméně 50 % rozlohy parku. Následující ministr životního prostředí Libor Ambrozek se zavázal tato mezinárodní doporučení naplňovat. Po druhé blokádě byl odvolán tehdejší ředitel správy parku, který i přes to dál pokračoval v kácení i v prvních zónách. Následně se skutečně postupně přestalo v prvních zónách kácet. Po třetí blokádě a následujících rozhodnutích soudů i inspekce životního prostředí přestalo tehdejší vedení parku a ministerstva porušovat zákony a začalo se snažit pro ně nepohodlný zákon o ochraně přírody nahradit speciálním zákonem o NP Šumava. To se jim i díky naší kampani a podpoře tisíců lidí, kteří se obraceli na poslance, nepodařilo. Životní zkušenost, kterou pro mne blokády znamenaly, se dá těžko popsat slovy. Především šlo o zjištění, že lidská společnost může fungovat jinak, na jiných hodnotách, než jsme při dnešním běžném životě zvyklí. To mi ukázali lidé, kteří se blokád zúčastnili. Žili jsme během blokády sice v enormním fyzickém a psychickém vypětí, ale ve vzájemné úctě, pomoci, sounáležitosti, ohleduplnosti, toleranci sdílení... Určitě jsem to takhle nevnímal sám. Někteří účastníci se na blokádu vraceli, dokonce i ukončili zaměstnání, nechtělo se jim v tom „normálním“ světě žít, dokud blokáda trvala a mohli být tam. Blokády mi také potvrdily poznání, že proto, abychom dokázali životní prostředí na naší planetě (i u nás) chránit, musíme milovat – přírodu, Zemi, sami sebe. Lidi, co na blokádu přijížděli, věděli, že kácení tam ničí přírodní hodnoty, že je to špatně, že v jejich ochraně selhal stát a že tomu nejde zabránit jinak než aktivním občanstvím. Ale po několika hodinách či dnech si tu divokou přírodu na tom místě zamilovali a jejich motivace a vůle ji chránit dostala úplně jinou dimenzi. V tu chvíli přestala existovat síla, která by jim v tom úsilí zabránila.

 
Alt

Lidé podle vás v divočině nacházejí svobodu a kontakt s něčím co nás přesahuje... Co jsou pro vás osobně tyto vyšší hodnoty?

Pro mě osobně je svoboda jednou z klíčových hodnot. Jsem přesvědčen, že budoucnost musí vzejít z dialogu a nalezení nějaké souhry mezi liberální demokracií s hodnotami svobody se zodpovědností, otevřenosti, tolerance... a sociální demokracií s hodnotami sociální spravedlnosti, solidarity atd. Ochrana divočiny zna- mená, že dokážeme dát a uznat svobodu (alespoň na určitých územích) i ostatním zvířatům, rostlinám, houbám, mikroorganismům a dalším bytostem, prostě přírodě. Jsem přesvědčený, že když se nám tenhle posun podaří, bude to významný krok k transformaci naší společnosti a našeho života tak, abychom tu dokázali žít společně „udržitelně“ (to je strašné slovo, nemám ho rád, ale je dobře popisné). Podobně i vědomí, že je tu něco, co nás přesahuje. To asi tak nějak vnímá většina z nás. Někdo to neřeší a nezkoumá, jiný nějak pojmenovává – pro někoho je to Bůh, pro někoho příroda, pro jiného Gaia, živý vesmír nebo jinak. V divočině (nebo prostě v přírodě, jen v té divoké to jde lépe, protože je tu zachován cyklus zrození a umírání, uchvacující krása apod.) si můžeme uvědomit či prožít, když se trochu otevřeme, že jsme toho všeho okol- ního bytí, toho, co nás přesahuje, součástí. Pak to logicky chceme chránit, když je to kus nás. Potřebujeme věřit v to, co nás přesahuje, ať již to nazveme jakkoliv.

Jak byste stručně popsal současný stav lesů v Česku?

Většina jehličnatých a část listnatých stromů vykazuje známky výrazného zdravotního poškození. Díky tomu podléhají kalamitám, ta poslední nabrala dosud zcela nevídaných rozměrů. To už dnes konečně všichni vidí, když lesy plošně hynou. Je to důsledek především nevhodné druhové skladby – vysazování monokultur, zejména smrku v nižších a středních polohách i pahorkatinách – a holosečného hospodaření, které ničí lesní půdu. Ke snížené odolnosti lesů přispívá také nedostatek starých a tlejících stromů (tzv. mrtvého dřeva) a vůbec míst pro divokou přírodu. Přemnožená spárkatá zvěř spase nebo poškodí většinu mladých listnáčů a jedlí, a znemožňuje tím nápravu. A změna klimatu – sucho – to celé akceleruje. Tohle všechno víme, a v Hnutí DUHA usilujeme o změnu lesního hospodaření už čtvrtstoletí. Jenže Ministerstvo zemědělství výzvy vědců i ekologických organizací až donedávna úspěšně ignorovalo.

 
Alt

Proč je důležité přírodě blízké hospodaření v lesích? Jak rychle se tento přístup prosazuje?

Takové hospodaření napodobuje přírodu, využívá co nejvíce přírodní procesy. Zásadní je, že pokud to jde, probíhá obnova lesů přirozeným zmlazením a bez holosečí. Vede k druhově pestrým, věkově i prostorově diverzifikovaným porostům. Většinu práce dělá příroda, a člověk si pak jen bere větší část dřeva, aniž by holosečemi poškodil půdu. I ekonomicky se vyplatí. Prosazuje se bohužel pomalu, překážkami jsou zkostnatělá legislativa i dotační a vůbec politika Ministerstva zemědělství. Mnoho lesníků od toho odradí.

Co soudíte o certifikačních systémech FSC a PEFC, případně dalších?

Certifikace je dnes důležitá. Pomáhá zodpovědnému spotřebiteli rozhodnout se, jaký výrobek koupí. Oba certifikační systémy, FSC i PEFC, o sobě tvrdí, že garantují šetrné, resp. trvale udržitelné hospodaření. Pravda je to ale jen u certifikátu FSC pro české dřevo. Nedávná analýza českých standardů obou systémů od akademiků z Platformy pro krajinu ukázala, že hospodaření podle standardu FSC by pomohlo ozdravit naše lesy a připravit je na probíhající změny klimatu, ochránit lesní půdu, vodní zdroje i lesní zvířata, houby, rostliny a další v lese žijící organismy. Oproti tomu standard PEFC, kterým je certifikována většina českých lesů, udržitelné hospodaření ve skutečnosti nezaručuje (nevyhověl ve 38 ze 44 kritérií analýzy). Lesy ČR, které spravují naše veřejné lesy, by nám měly dobré hospodaření garantovat solidním certifikátem, a tím je u nás FSC. Co by měly děti vědět a vnímat o lesích na konci základní a na konci střední školy? Nejsem odborník na vzdělávání dětí, tak nedokážu přesně odpovědět. Přijde mi důležité, aby poznávaly nejen jednotlivá zvířata, rostliny, houby, i jak jsou pro život důležité mikroorganismy, ten obrovský živý svět pod zemí, ale také vztahy mezi nimi, jak se vzájemně ovlivňují, jak všechno se vším souvisí a je propojené do té míry, že nakonec mizí hranice mezi individui i mezi druhy – poznatky o kterých mluví Peter Wohlleben a Suzanne Simard například ve filmu Inteligentní stromy (tento a několik dalších zajímavých titulů nabízí Hnutí Duha ve své „lesotéce“), od souvislostí ukázat směrem k jednotě.

Jaké výsledky vám osobně v životě, když se nyní ohlédnete, přináší největší spokojenost?

Nejvíc asi dva momenty, o kterých si říkám, že kdybych udělal jen to, tak to za ten život stačilo: Během událostí roku 1989 se mi pravděpodobně podařilo zabránit rozpadu studentské stávky brněnských vysokých škol, jejichž zástupci ve stávkovém výboru chtěli stávku ukončit, což by mělo dominový efekt na další stávkující vysoké školy krom Prahy. A pak ta záchrana Trojmezenského pralesa blokádou. Ale je toho samozřejmě víc. Cíle, které jsme si při ochraně lesů před těmi 25 lety dali, se dnes naplňují. Divoké přírodě je ponecháno v NP Šumava 30 % rozlohy parku a dalších 20 % snad přibyde za 15 let. Změny péče o hospodářské lesy, které jsme už tehdy žádali, se dnes postupně zavádějí do lesnické praxe. Naše návrhy se v mnohem větší míře dostávají do legislativy i politiky ministerstev, i když stále nedostatečně. Musela ale přijít ta obrovská kalamita a plošné hynutí lesů, před kterým jsme varovali, aby se to změnilo.

Za odpovědi děkuje Hanka Kolářová
A tým Zachraňme lesy děkuje Bedrníku,
 www.e-bedrnik.cz